Jedním z mých snů bylo vždycky mít vlastní kus hlíny, pozemek, zkrátka něco, kde kam šlápnu, je to moje a nikdo mi nebude moct kecat do toho, kde bude jaká kytka a strom ...

a je to tady. Mám tu hlínu, jupííí !!! Má 425 čtverců metrových a kamkoliv tam šlápnu, vždycky říkám: Šlapu na MOJE!!! Hurá!!!

Kdysi to byl sen, vzdušný zámek. S bývalkou jsme měli barák i s pozemkem, ale bylo to její. Tehdy jsem cítil, že to jednou bude špatně, nebylo to moje a cokoliv jsem tam udělal, věděl jsem, že to je jen do času.

Rozvedl jsem se. Pak jsem si vzal holku, která měla dluhy, no a já nějaký dluhy přinesl po sťatém manželství. Bylo jich v součtu mega, čili milion. Jeden milion korun českých. Všechno jsme do koruny splatili, jak blbci jsme zaplatili i dluhy po našich bývalých ... a konečně se zmohli na něco svého. Moje bývalka z toho zuří, protože ona seká dluh za dluhem. Dluží mi alimenty. Neplatí, jenom zuří a dělá ze sebe chudinku, ačkoliv jí zůstal barák a má přítele s družstevním bytem.

Mě zůstaly děti, až na Pánku. Na zahradě děcka řáděj a já s nima. Nikomu nevadí, že tam není elektřina a vodovod. Stačí chaloupka, vodní pumpa, ohniště ... a prostor. Spát se dá ve stanech, neb do chaloupky se fakt nevejdeme. Asi budu mudet postavit pořádnou chalupu, nejspíš první bezbarierovou v Opavě.

Původně jsem chtěl něco vytvořit - koláž, kde by nechyběly lentilky, tenisový míček, něco nově starého atp. Ale události posledních dnů mi sebraly tu správnou inspiraci pro hraní. Všichni se s něčím pereme, zápasíme jak draci.

Citát pod přáním naší veterinární ordinace je cizí mnoha otcům i matkám a našim politikům na všech úrovních zcela uniká. A tak mi přišlo příhodné hodit do placu péefko, na kterém je moje žena s naším pejskem, kterého s klukama dvakrát denně pícháme (myslím inzulín, žádná zoofilie ) a přeju vám všem hodně sil do dalších životních bitev a bojů. Užijte si ve zdraví vánoční svátky, důstojně oslavte Silvestra a ať je ten nastávající rok lepší, než byl ten starý.

PS: S benjamínkem jsme vytvořili misku salátu:

Posledních pár dnů trávím v posteli se svou chorobou, s léky - a knihami. Občas nesměle vylezu a pozdravím se s počítačem. S rodinnými příslušníky se nějak potkávám, ale PC je obvykle obsazen. Teď mám vzácnou příležitost podělit se s něčím.