Mám za sebou zajímavý týden ... a úžasný víkend. Bylo to pro mě jako vyplout nad hladinu a nadechnout se. Nebyl jsem doma. Ve středu jsem napsal odvolání proti rozsudku, který zamítnul můj návrh sebrat bývalce Pánku a dát jí mě, kam podle mě patří, protože tady má sourozence a zázemí. Její máti dál pokračuje tak, že péči o ní nechává na svojí stárnoucí matce, ... a neplatí mi alimenty na ostatní děti. A ... tak. Škoda řeči.Odvolání jsem poslal včas, tak uvidíme.

No nic. Udělal jsem co jsem musel a odjel.Po zastávce u čísla 8 jsem pokračoval do Liberce, kde jsem naložil toto pískle:

Mladá holka, 18 let. Když jí bylo 8 dní, museli jí uříznout kousek nohy, protože se narodila předčasně a díky trhlině na průduškách neprobíhalo správně prokrvování jedné končetiny. Díky různým komplikacím jí nožku časem okrajovali tak, že může být ráda, že jí zůstalo koleno. Odvezl jsem jí do Německa, kde se z ní vyklubala tato dáma:

Ta změna je neuvěřitelná. Ale přísahám na 69 pupíků, že je to jedna a ta samá holka. Byla to 69. postižená modelka, kterou moji přátelé fotili. Odjížděl jsem s děckem, které bylo zvyklé na opovržení kvůli postižení, ústrky, omezení, sražené sebevědomí. Do Čech jsem se vracel s mladou dámou, která pocítila, že má nějakou hodnotu a ví, že krása je dar, o který je třeba pečovat, ne ho schovávat.

Když mi Markus (fotograf) řekl, že to je 69. modelka, okamžitě jsi mi naskočila, ty víš, R. Taky mi naskočila Lentilka a po návratu jsem si přečetl očekávaný příběh v několika článcích.

Vyslechl jsem si 66 příběhů postižených modelek. Všem se po focení změnil život k lepšímu, kromě jedné. Ta zemřela na rakovinu. Když mi to Markus říkal, vběhly mu do očí slzy. Váhá, jestli z piety nemá její fotky stáhnout z webu a pere se s myšlenkou, že zůstává žít alespoň v úžasných fotkách, které s ní udělal, než zemřela. Zkrátka - on a jeho manželka (vizážistka) žijí se všemi děvčaty, které fotili.

Všichni s něčím zápasíme. Pereme se jak o život s životem samým. Cítím se moc dobře, když jsem u toho, když se někomu život změní k lepšímu. Markus mi vyprávěl jen 66 příběhů, protože další 2 znám osobně a poslední se teprve začíná odvíjet. Tak jí držte palce.

Mimochodem - každá modelka dostane za focení zaplaceno. Markus platí veškeré náklady. Řekl mi - i kdyby moje práce změnila život k lepšímu jen jedné dámě, nebo změnila názor na postižené lidi jen u jednoho člověka, moje práce má smysl. Prachy vem čert. No není fajn tohle slyšet od člověka, který fotí modelky pro věhlasné kosmetické a oděvní firmy?

69. modelka s vizážistkou, manželkou Markuse. Mimochodem, dáma vlevo má amputovanou nohu nad kolenem

Tak nějak průběžně se s bývalkou taháme o peníze. Že mi Pánku dává téměř nahou, to už jsem si zvykl. Že platí alimenty na kluky obvykle s měsíčním zpožděním, to už je takový folklór. Ale že přestala platit úplně, to nás štve všechny. A to platí má platit na tři kluky 16 - 21 let v součtu celkem 3600 měsíčně. Jeden je na gymplu, druhý na technické střední škole, D´Artagnan na vysoké. Zajímavé je, že od té doby, co jsme podali první žalobu o výživné, jako mávnutím proutku ztratila schopnost vydělávat peníze.

A teď co s tím. Mám to řešit exekucí, nebo rovnou oznámit podezření ze spáchání trestného činu zanedbávání povinné výživy?

Všechno je mi jasné, teda skoro.

Termín byl upřesněn, ale nevím kde se máme srazit.

Vašeho mušketýra (mého prvorozeného) jste dámy přesvědčily, jede se mnou. Proč? Přesvědčily ho ty nadržené čtyřicátnice!!! Teda ne že by se na ně těšil, na to je stále příliš plachý, ale asi mu přijde, že jsem stále sexuálně přitažlivý (vypadám jak pánský přirozenec ) a jede mě hlídat ... teda jestli pojedeme.

Pokud přijedeme, uvítáme pozemek dostačující ke vztyčení stanu, který si přivezeme. Klidně vezmeme i dva, a moc by nás mrzelo, kdyby nepřijel Tenisák. Taky je pořád pravda, že vyjíždíme z Opavy a cestou necestou můžeme kdekoho naložit.

trochu jsem si hrál. D´artagnan tam není, ten bude příště, ... možná :-) Je to vzpomínka na léto, na "chatě" u rodičů manželky

Dneska moje žena napsala článek na web. Někteří jste ho mohli číst u mě na fb, ale dám ho do placu:

Ahoj, narodila jsem se tělesně postižená. Už od mala jsem putovala. Rodiče se mě zřekli. Nedokázali se smířit s tím, co se jim to vlastně narodilo. Mé postižení je hodně viditelné. Nebyla jsem pro ně ukázkové dítě. V deseti letech si mě vzali mladí manželé, kterým nevadil můj zevnějšek. A od té doby mám skvělé rodiče, které bych neměnila. Měla jsem díky nim krásné dětství a spoustu dalších sourozenců.Jako každá žena jsem si přála mít své dítě. Mít ho v bříšku, znát ten krásný pocit, když ve vás roste nový život a porodit. Mé přání se splnilo, dvakrát. Oba porody jsem zvládla běžnou cestou. Otázka zní: nebyla a nejsem sobecká, že já jsem porodila dvě krásné a zdravé děti? Budou mé děti trpět tím, že jejich maminka je postižená? Mám právo tyto nevinné duše vystavovat těmto starostem? Ale co jsem měla dělat? Děti jsem chtěla mít. Chtěla jsem se stát maminkou. Bylo mi jedno, zda bude zdravé či postižené, hlavně že bude. Chtěla jsem jim dát lásku takovou, jakou mi dali druzí rodiče. 

Jednoho dne přišla dcerka domů ze školy se slzami v očích.  Proč pláčeš? Zeptala jsem se. Přitulila se ke mě a začala vyprávět: Jak si dva spolužáci vyprávěli o tom, že nechápou, jak ona může mít takovou mámu. Že by takovou fakt nechtěli. Tato slova mě bodla u srdce. A je to tady.  Pohladila jsem jí po vlasech a zeptala jsem se: Řekla jsi to paní učitelce? Kývla hlavou, že ne. Proč ne? To bys měla, aby jste si ve škole o tom mohli popovídat. Nebo běž za tím spolužákem a zeptej se ho, proč tak mluví. Proč se nezeptá tebe? Přeci můžeš říct, jak to doma chodí. Možná se stydí zeptat se tě, je mu to hloupé. Musíš mu v tom pomoci. A neplakej, to zvládneme, ano? Utřela jsem jí krokodýlí slzy, dala pusu. Dceři se ulevilo. Nedalo mi to ale pokoj, nevěděla jsem, zda má dcera dokáže zajít  za paní učitelkou. Zvedám mobilní telefon a volám paní učitelce. Vysvětluji, co se stalo. Paní učitelka se strašně omlouvala. Řekla jsem jí, že se nemá za co omlouvat, že děti jsou nevinné. Také jsem jí prosila, aby ty kluky za to netrestala. Ale zda by  si mohla najít čas a popovídala si s dětma ve třídě, že takoví lidé na světě jsou. Byla a je velice vstřícná, řekla, že to udělá. Také to udělala. Klučina pak plakal a omlouval se mé dceři. Má dcera se ho zeptala, proč se jí nezeptal. Odpověď zněla - já jsem se styděl. Dcerka přišla ze školy veselá - maminko, ty jsi měla pravdu, spolužák se styděl se mě zeptat. Řekla jsem - no vidíš, pro nikoho to není lehké. A vysvětlili jste si to ve škole? Ano. To jsem ráda. No a bolístka je pryč. A tak na otázku mám odpověď, zda jsem byla sobecká, že jsem dovolila, aby mé děti měly mě za maminku. Ne, nebyla a nejsem. Je mi jasné, že to nebude mít lehké, ale kdo má. Je to o nás, lidech. Ano, potřebuji, aby nás lidé zdraví vnímali stejně jako sami sebe. Potřebujeme vaší pomoc. Říkejte svým dětem, že takoví lidé na světě jsou. Ať pro ně nejsme tabu. Přeci máme právo také žít vedle vás.  Nebo ne?

Fotky manželky mám ve starších článcích, tak dneska nepřikládám.

Troufl jsem si střihnout video o tom, že dáma, která téměř od narození postrádá nohy, ráda řídí auto. Prakticky neřídila od doby, kdy se jí narodila druhá dcera. Střihal jsem to bez zvuku jejího hlasu, aby bylo srozumitelné pro všechny stejně - mluvící anglicky, německy, česky, ... semtam jsem přidal záběry její rodiny

Strávil jsem víkend v Německu s dámou, která má všechno, co by holka chtěla mít. Teda skoro všechno. Nemá nohy, ale o tom až jindy. Teď dávám do placu video o tom, jak žije teď ... bez nohou, ale s rodinkou a s manželem

Znovu jsem se vypravil do Němec, tentokrát s jinou ženou než s tou vlastní. Ta jiná nemá nohy, shořely jí, když neměla ještě ani rok. Teď je vdaná, má dvě děti a žije normální život, dá-li se tomu tak říct. Znovu a znovu si uvědomuju, jak je zdraví relativní pojem. no není krásná?

Krátce po návratu z Německa jsem jel do Bratislavy na vernisáž jedné dámy, která pro změnu nemá ruce, ale maluje ... a žije!!!

Pavlína Triščová

A pak jsme se s manželkou zastavili u naší poslední postižené modelky:

Život má mnoho barev, poloh a tvarů. I když leckdy všechno svědčí o tom, že je všechno ... řekněme v odvrácené tváři, ...

a teď by se slušelo říct něco optimistického.

Rozdíl mezi pesimistou a optimistou:

Pesimista říká: Je to tak zlé, že horší to už být nemůže ...

Optimista: Ale může

Před časem jsem psal o "kámošovi", který nám nabídnul peníze oproti dokladu s desetinásobnou částkou. Pěkně jste ho tady sepsuli, a to je dobře. Od té doby se mi podařilo navázat partnerství s německou nadací, která ochotně poskytne nějaké "drobné", i když to nebude to zadarmo, ale ani nevyžadují darovací smlouvu, narozdíl ode mě. Náš pan veterinář také radostně souhlasil s tím, že peníze za nafocení novoročenky nedá naší rodině, ale naší neziskovce.

A co ta práce?

Ve stanovách máme podporu a popularizaci aktivního života ... blablabla ... vyloučených, postižených, ...

Šokuje mě, jak je to západně od nás normální, zatímco na východ od berlínské zdi si lidé, kteří žijí normálně, absolutně nepřipouštějí, že by někdy mohli skončit na vozíku, na drogách, na přístrojích, závislí na finanční a jiné pomoci nestátního sektoru (nebo jejich blízcí, příbuzní, ...) a narozdíl od toho dnes patrně valnou částí lidí  nenáviděného i anglicky mluvícího západu drtivá většina lidí a firem nemá ochotu přispívat nestátnímu sektoru.

Před časem jsme točili dokument s Tomášem Škrdlantem, psal jsem o tom já i Newold. Režisér sbírá ocenění po celém světě, dostává za to velmi slušné peníze. A víte kolik peněz končí u těch, o kterých se točilo?

Ani koruna, všechno jde do kapsy pana režiséra. Tak to chodí v Česku. Nedávno získal dokument 1. cenu v Berlíně na mezinárodním filmovém festivalu dokumentárních filmů.

Ne, nechci si stěžovat. Jen mě mrzí, že průměrný český člověk (i firma!) dá ochotně peníze (nemyslím pár drobáků na uchlácholení svědomí typu 100 korun do kasičky na "postižené děti") na charitu jen tehdy, když ví, že z toho bude něco mít. A když se průměrný český člověk dostane do nesnází, natáhne ruku a převelice se diví, že mu není z čeho dát.

Proč to píšu? Tím chci říct těm, kterým se poněkud pokrčil pohled na nás, že v našem řečišti se patrně neocitli, nepili vodu z našich toků, neplavali v tom a netopili se v tom. Necítili v hrdle žádnou z těch pachutí, ani neochutnali z našich pohárů vítězství.

Před rokem 89

Nezajímal jsem se o ní, uvěřil jsem v Boha, když jsem byl na gymplu. Zajímal mě život. Blbé bylo, že mě STB přistihla, že vlastním zakázanou literaturu, když jsem šel navštívit svého věroučného oponenta - mladého katolického faráře, abych si s ním něco vyříkal. Než jsem se nadál, vyříkával jsem si toho víc s příslušníky STB.

A  výsledek důsledek?

Ředitel našeho vzdělávacího "ústavu" si mě pozval na kobereček, aby na mě řval mi řekl, že se ani nemám pokoušet podat si přihlášku na jakoukoliv VŠ, i kdyby to byla "hnojárna". To bylo někdy v půlce třeťáku. Vyslechl jsem si o svojí rodině i to, co jsem nevěděl. Třeba že rodiče mojí matky vlastnili ve starém zbouraném Mostě významné textilní továrny a dokonce si dovolili vlastnit zámek. Motivace ke studiu byla tatam.

V létě 89 jsem podepsal Několik vět a doufal. V listopadu jsem nadšeně cinkal na Václaváku ... a bál se. Nebyl jsem Pražák, už jen ta cesta do Prahy byla zajímavá. ČST ještě nic nepouštěla. Čekal jsem rodinu a i když jsem se bál, říkal jsem si - teď nebo zdrhnu.

Po roce 89

Všichni jsme žili v naději, že bude lépe. Živě si pamatuju, jak prognostik Klaus sliboval, že do deseti let bude průměrná mzda 20 000 korun. Netaktně zamlčel, jak raketově stoupnou ceny potravin, bydlení a lékařské péče. Věděl to, musel to vědět.

Kurňa a je lépe!!! Můžeme si říkat co chceme, cestovat kam chceme, studovat co chceme pokud na to máme ... koupit si co chceme, pokud na to máme, nikdo nám nediktuje, co nesmíme vidět nebo číst. Neplatí to úplně ve všem, ale oproti reálnému socialismu jsme v ráji.

S politikou jsem začal koketovat až těsně před rozvodem. Chtěl jsem jí poznat, vědět, jak to funguje. Stal jsem se členem malé parlamentní strany ... a udělalo se mi z ní zle.

Po posledních parlamentních volbách jsme si s klukama (moji synci) řekli, že když se blíží komunálky, podíváme se zblízka. Vstoupili jsme do strany, která nám byla nejbližší programem. Dostali jsme se do centra dění, ... na kandidátku také ... a zase se mi udělalo zle. Na schůzích místní organizace se řešilo, jak se s kým spaktovat a jak dělat kompromisy. Když jsem upozornil na ty body volebního programu, kterým jsem fakt rozuměl, že jsou diletantsky zpracované, byl jsem vyzván ke zpracování rozboru a návrhu. Makal jsem na tom jak vůl ... a výsledek?

Na příští schůzi měl náš předseda už jistou dohodu o koalici s jinými stranami a tak moc věřil tomu, že bude zvolen, že ho můj rozbor nezajímal. Nezajímaly ho ani názory ostatních členů strany na ostatní věci. Prostě už se "tam" viděl.

Moc mě potěšilo, že z celé trojkoalice se na radnici nedostal ani jeden z nich. Takovou politiku dělat neumím a nechci umět. Vrátil jsem se k tomu, co dělat umím (snad) a co chci umět co nejlépe. Na to se soustředím a to je moje parketa. Bez politiků se neobejdu, ale nemusím být jedním z nich.

Hawk!!!