Málokdy jsme vidět venku všichni pohromadě.  Není to tím, že bychom spolu nikam nechodili rádi, ale je nás tolik, že když někam vyrazíme, působíme jako předvoj prvomájového průvodu, jako zájezd, zkrátka je nás příliš mnoho a naše složení není standartní. Když chceme udělat společnou fotku, nejde to v místnosti.

A to nám většinou do počtu chybí Štěpánka.

Máme auto se sedmi sedadly, ale to je pro nás malé, prostě se tam všichni nevejdeme.

Na počátku vzniku naší rodiny stála dvě špatná manželství. Já jsem si kdysi vzal velmi mladou holčinu, která chtěla mít hodně dětí. Hodně dětí jsem jí dal, ale jak čas ukázal, nechtěla se o ně starat. Ne že by to neuměla, ale prostě jí to nebavilo. Jak čas plynul a děti rostly, čím dál víc jsem se musel věnovat dětem, až mi nezbyl žádný čas na práci (zaměstnání, povolání). Malé děti, malé starosti. Velké děti, ... A to si v jedné chvíli doslova vybrečela, abychom si vzali do péče postiženého klučinu z děcáku. Bavilo jí starat se o něj jen pár měsíců. O tom ale napíšu později.

Manželka se kdysi vdala a porodila dceru. Její manžel ukázal co je zač ještě v těhotenství. Šikovně zneužil jejího postižení zhoršeného těhotenstvím, obral jí o všechny její úspory, udělal astronomický dluh na nájmu, byl na ní agresivní, no život nic moc. Šikovně obelhával pošťačku a lecos poschovával, bylo to hustý. Ale o tom možná někdy, ...

A jak čas plynul, život se žil a děly se věci, setkaly se dvě neúplné rodiny. Já a některá moje děcka, ona a její dcerka. Už je to - fíííha, to už je let! Je to skoro 8 roků, co jsme se sestěhovali a spojili svoje osudy. Původně jsme měli 4 děcka, ale pak se nám narodil syn a jeden syn odešel od matky k nám. 

A tak je nás opravdu tlupa a je nám spolu dobře. Jen ta Štěpánka nám chybí. Soud o ní bude v září...