V ulici, kde jsme bydleli, byly po obou stranách zajímavé sousedky. Říkal jsem jim "pravá" a "levá". Pravá měla šedivé vlasy, syna a snachu. Taky měla cirkulárku, než mi jí dala :-) Levá měla tmavé vlasy, silné brýle a manžela po mrtvici, na vozíku. Měla také syna. Jmenoval se Milan. Milan byl na jedno oko slepý a druhým okem toho moc neviděl. Byl mladý, pěkně rostlý, fakt pěkná figura. Rozumu moc nepobral, ale asi se mojí bývalé zalíbil, zvláště poté, co vyšlo najevo, že je panic.

No nic. Honza, číslo 1, bydlel v Liberci a měl tam svoje povinnosti. Nemohl s mou bývalou být pořád. A tak se to stalo. Jednoho krásného dne Honza přijel a zjistil, že v ložnici už není jediný. Nějak to neunesl a s mou bývalou se rozešel. Nadešla krátká éra Milana. Levá sousedka mě prosila, ať jim to rozmluvím, ať se do toho nějak vmísím, Milan se mě bál a vyhýbal se mi. Počíhal jsem si na něj, vysvětlil mu, že nejsem jeho nepřítel, že je to jeho věc a bylo by zlé kvůli jakékoliv ženě zahazovat naše přátelství ... a jeho matce jsem řekl, že moje bývalá je dospělá a svéprávná žena.

Štěpánka byla ještě maličká. Doufal jsem, že se její matka snad brzo vybouří a najde si někoho, s kým bude šťastná. A věděl jsem, že ani Milan to nebude. Asi po třech měsících nadešel šokový obrat, přišel pán číslo 3