Před rokem jsme si konečně koupili autíčko našich snů. Dostatečně prostorné, pohodlné, ne příliš vrakovité. Vejde se do ní manželky elektrický vozík, zavazadla, nákupy, ... Má ale jednu vadu. Je celé bílé. Inu kdybychom chtěli nějakou zajímavou barvu, museli bychom slevit z kvality, a to se nám fakt nechtělo. Auto celé bílé je nudné, fádní.

Jednou jsme si takhle s manželkou začali povídat o tom, co bychom dělali, kdybychom měli peníze nazbyt, ale vyloženě nazbyt. Pak se k hovoru přimísily děti. Nepochopily, nevěděly, že jen tak fantazírujeme. Manželka povídá:
"Víš co? Necháme na auto nastříkat fotky našich dětí. To by bylo fakt hezký."

Přemek se ušklíbl, pootočil hlavu na stranu, podíval se kamsi dolů a důrazně pronesl:
"Víte co? Až budeme dospělý, dělejte si co chcete!"

Přemek měl tehdy 14 roků. Hned potom, co jsem sebral bradu z podlahy, jsem se fakt od srdce dlouze smál. Pak jsem si uvědomil, že jeho bezprostřední reakce, jeho výrok, to by mělo vstoupit do učebnic a příruček pro rodiče dospívajících dětí. Jsem moc rád, že moje děti jsou tak bezprostřední a upřímné. Nebojí se vyjádřit svoje názory ani před rodiči. Někdy nejsou zrovna taktní, ale to je na tom tak zábavné ...