Rodiče mojí spanilé choti nás pozvali do Národního divadla. Jak milé.

Tchýně volá do divadla: "Máte tam výtah?"

"Samozřejmě!"

Zapomněli se dohodnout. Výtah je od pokladen až do nevím jakého patra, ale končil asi 5 poschodí pod našimi vstupenkami. K pokladnám výtah nejede, prostě tam není.

Situace: Jedeme auty k divadlu. Manželka říká - nech mě tady, ségry s mámou si se mnou poraděj (manželku nechám na vozíku na pospas těm dámám doufaje, že vědí, jak ovládat invalidní vozík s pasažérkou).

Jedu s tchánem zaparkovat auta ... kriplznačky v centru Prahy nic neznamenají. Asi po půlhodině dorazíme do divadla - manželce nad hlavou vidím ty hvězdičky, co byly v kreslených večerníčcích. Ptám se - co se stalo?

No nic moc. Prostě tchýně držela invaliďák dole u stupaček, švagrová nahoře u madel a nesli moji manželku do schodů. Nahoře - nechápu - další švagrová přebírala "štafetu". Probrlém vznikl tím, že ta, která předávala, pustila, a ta, která přebírala, ještě nedržela.V důsledku toho moje spanilá choť, toho času oděná dole pouze do sukně, jinak naostro, absolvovala několik salt ze schodů, do kterých byla vynesena.