Před časem jsem psal o "kámošovi", který nám nabídnul peníze oproti dokladu s desetinásobnou částkou. Pěkně jste ho tady sepsuli, a to je dobře. Od té doby se mi podařilo navázat partnerství s německou nadací, která ochotně poskytne nějaké "drobné", i když to nebude to zadarmo, ale ani nevyžadují darovací smlouvu, narozdíl ode mě. Náš pan veterinář také radostně souhlasil s tím, že peníze za nafocení novoročenky nedá naší rodině, ale naší neziskovce.

A co ta práce?

Ve stanovách máme podporu a popularizaci aktivního života ... blablabla ... vyloučených, postižených, ...

Šokuje mě, jak je to západně od nás normální, zatímco na východ od berlínské zdi si lidé, kteří žijí normálně, absolutně nepřipouštějí, že by někdy mohli skončit na vozíku, na drogách, na přístrojích, závislí na finanční a jiné pomoci nestátního sektoru (nebo jejich blízcí, příbuzní, ...) a narozdíl od toho dnes patrně valnou částí lidí  nenáviděného i anglicky mluvícího západu drtivá většina lidí a firem nemá ochotu přispívat nestátnímu sektoru.

Před časem jsme točili dokument s Tomášem Škrdlantem, psal jsem o tom já i Newold. Režisér sbírá ocenění po celém světě, dostává za to velmi slušné peníze. A víte kolik peněz končí u těch, o kterých se točilo?

Ani koruna, všechno jde do kapsy pana režiséra. Tak to chodí v Česku. Nedávno získal dokument 1. cenu v Berlíně na mezinárodním filmovém festivalu dokumentárních filmů.

Ne, nechci si stěžovat. Jen mě mrzí, že průměrný český člověk (i firma!) dá ochotně peníze (nemyslím pár drobáků na uchlácholení svědomí typu 100 korun do kasičky na "postižené děti") na charitu jen tehdy, když ví, že z toho bude něco mít. A když se průměrný český člověk dostane do nesnází, natáhne ruku a převelice se diví, že mu není z čeho dát.

Proč to píšu? Tím chci říct těm, kterým se poněkud pokrčil pohled na nás, že v našem řečišti se patrně neocitli, nepili vodu z našich toků, neplavali v tom a netopili se v tom. Necítili v hrdle žádnou z těch pachutí, ani neochutnali z našich pohárů vítězství.