Šli jsme parným létem na procházku městem s dětmi. Štěpánka byla veselá a rozpustilá. Dali jsme si zmrzlinu do kornoutků, jaké je po městě plno. Bylo dobře, bylo veselo. Když jsme přecházeli silnici, Štěpánce upadla zmrzlina z kornoutku na zem. Držel jsem jí za ruku, nevšiml jsem si toho. Najednou jsem cítil, jak jí vibruje ručička, tak jsem se na ní podíval. Třásla se úplně celá. Z očí jí tryskaly krokodýlí slzy, dívala se na mě upřeně, těmi dvěmi uplakanými studánkami. Já se jí díval do očí, pak mi pohled sklouzl na prázdný kornout a hned zpátky do jejích očí.

"Štěpánko ..." chtěl jsem říct něco normálního, ale skočila mi do řeči naléhavě, doslova vřískala:

"Ale já to neudělala schválně!"  a pláč. Naléhavý, usedavý pláč, celá se třásla.

Vzal jsem její hlavičku do dlaní, utíral jí slzičky a vysvětloval jí, že to přece nikdo neudělá schválně, aby hodil zmrzlinu na zem. Manželka k ní také přišla, oba jsme jí hladili a konejšili, dokud se nepřestala třást.

"...ale ... ale babka mě za to zmlátila, když se mi to stalo. A prej mi jí už nikdy nekoupí ..." vzlykala.

No nic, otočili jsme se, šli koupit novou zmrzlinu. Ta už Štěpánce nespadla. Ale tahle vzpomínka (a jí podobné) mě někdy v noci probouzejí ze sna. To jsou moje noční můry. Tehdy jsem si netroufl zeptat se Pánky, jestli jí zmrzlinu někdy koupí její matka. Vím totiž, že ta s ní moc času netráví.