aneb Když Míra nepřijde

Kdysi jsem měl telefon: Nazdar, draku, jak žiješ? Nezajdeme na pivko? Ale jde to, a co ty? Dlouho jsme se neviděli.... A po několika málo dnech náš bývalý soused dorazil. Domluvili jsme se tak, že skočíme na pivko, probereme ženský, fotbal, politiku, zdrbneme všechny a všecko a tak, však to znáte.

Nejdřív jsme šli pěkně s celou rodinkou k Antonovi. Poseděli jsme venku, menší dětičky odřely skluzavku, rozhazovaly písek a štěrk, taková idylka. Pak jsme šli spořádaně domů, aby šly dětičky spát se sluníčkem. Skočili jsme pro kofolu, láhev rumu a pár piv, že ten večer nějak hezky dorazíme. Jenže to není točené pivíčko, a tak jsme zanechali doma vše, co jsme koupili, manželku a matku, i mladší děti či sourozence. Vyrazili jsme ve složení já, moji zletilí synci (Béďa a Jenda řečený D´Artagnan) a náš kamarád. Zpočátku šlo vše dobře. Pivo mělo říz, puškinové krásně dokreslovali naše všemi směry se rozebíhající fantastické nápady, ale pak přišla zavíračka.

To se našemu kamarádovi hrubě nelíbilo, a tak jsme ho z restaurace vyvedli, abychom si ušetřili ostudu či dokonce výprask od štamgastů. Na čerstvém vzduchu se uklidnil natolik, že se mu vrátila rozverná až hravá nálada. A tak jsme mu schovali cigára (upustil je a nemohl na zemi najít) a namluvili jsme mu, že si je koupil, ale servírka mu je nedala. Fakt byla sranda. Pak jsme mu je samozřejmě dali.

Po příchodu domů, po náročné cestě, všichni chtěli nějaký osvěžující nápoj. Většinu to osvěžilo, ne však všechny.

Se svými syny jsme se podělili o kofolu, notně si přihnuli z lahve Rozumné Univerzální Meducíny ... a chystali se uložit našeho unaveného kamaráda,

což se nám s vypětím všech sil a po eliminaci jeho agresivních výpadů proti servírce, která mu šlohla cigára, nakonec podařilo. Ale jsa v náladě rozmarné, veselé až rozverné, mým synům se v hlavách zrodil nápad:

Říkal jsem si v duchu - nebuď suchar a MLČ! Proboha, jen MLČ!!! Vzmohl jsem se jen na sotva slyšitelné - kluci, za zdí má soused ložnici, víte že to je prudil ...

Vzpomněl jsem si na svoje léta mládí a vzal foťák - vlastně jsem ho už držel

a sledoval, jak na ksichtu našeho drahého kamaráda houstne vrstva gelu gilette a byl sám zvědav, kam až zajde fantazie mých dětí

Bylo to brutální. Nechci vás unavovat všemi fotkami. Autory stylingu, čili designéry jsou D´Artagnan a Béďa. Prvně jmenovaného někteří znají, druhý je zde:

Ale pro jistotu ještě ten první:

Celou sérii asi dvaceti fotek jsme neměli odvahu kamarádovi ukázat hned, báli jsme se o svoje zdraví. Poslali jsme mu je mailem až asi za týden. Reakce byla úžasná, např. Ne abyste to dali na fb vy hovada, nebo vás zabiju a tomu podobně. Ale nakonec prohlásil, že to bylo fajn a že to musíme brzo zopáknout.

Jojo, už je to rok a půl ...