Před lety mi moje žena svěřila tajné přání. Chtěla by zkusit obarvit si vlasy na černo. Moje krásná jemná blondýnka chtěla zčernat! Bouřil jsem se už jen při té představě.

Druhý den jsem vstal a musel jsem na to myslet. Do hlavy se mi vkradl výrok mého letitého známého: "Ženská neví co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane." Několik dalších dnů jsem o tom přemýšlel. Říkal jsem si - moje žena ví, co chce. Jsou to její vlasy. Ale moje žena!

Nemluvili jsme o tom, ale já na to intenzivně myslel. Pak přišel den, kdy jsem se po cestě z práce dostal do dopravní zácpy, a tehdy jsem to domyslel. Byl pátek. Večer jsem se sebral a šel nakoupit. Při té příležitosti jsem koupil černý barvící šampón na vlasy (psali, že po třiceti umytí je barva pryč), ale po cestě z obchodu jsem znejistěl. Abych si dodal kuráž, stavil jsem se v hospůdce a urazil tři pivka. Když jsem dorazil domů, řekl jsem ženě - teď nebo nikdy. Jak ta byla povolná! Děti už spaly.

Pak jsme to zapili gambáčkem.

Tehdy jsme měli malý byt, spali jsme s manželkou v obýváku na gauči. Ráno, když děcka přišly ze svého pokojíčku, manželka ještě spala a zpod deky koukala jen hlava. A černé vlasy. To bylo slziček, že mám jinou ženskou, že jsem jako Žandovská, jejich matka ... a to bylo radosti, když se ukázalo, že nic není jinak, kromě barvy vlasů.

Tehdy jsme neměli digitální foťák, takže jsem v pc nenašel fotku manželky s černými vlasy, ale třeba to časem napravím :-)