Před rokem 89

Nezajímal jsem se o ní, uvěřil jsem v Boha, když jsem byl na gymplu. Zajímal mě život. Blbé bylo, že mě STB přistihla, že vlastním zakázanou literaturu, když jsem šel navštívit svého věroučného oponenta - mladého katolického faráře, abych si s ním něco vyříkal. Než jsem se nadál, vyříkával jsem si toho víc s příslušníky STB.

A  výsledek důsledek?

Ředitel našeho vzdělávacího "ústavu" si mě pozval na kobereček, aby na mě řval mi řekl, že se ani nemám pokoušet podat si přihlášku na jakoukoliv VŠ, i kdyby to byla "hnojárna". To bylo někdy v půlce třeťáku. Vyslechl jsem si o svojí rodině i to, co jsem nevěděl. Třeba že rodiče mojí matky vlastnili ve starém zbouraném Mostě významné textilní továrny a dokonce si dovolili vlastnit zámek. Motivace ke studiu byla tatam.

V létě 89 jsem podepsal Několik vět a doufal. V listopadu jsem nadšeně cinkal na Václaváku ... a bál se. Nebyl jsem Pražák, už jen ta cesta do Prahy byla zajímavá. ČST ještě nic nepouštěla. Čekal jsem rodinu a i když jsem se bál, říkal jsem si - teď nebo zdrhnu.

Po roce 89

Všichni jsme žili v naději, že bude lépe. Živě si pamatuju, jak prognostik Klaus sliboval, že do deseti let bude průměrná mzda 20 000 korun. Netaktně zamlčel, jak raketově stoupnou ceny potravin, bydlení a lékařské péče. Věděl to, musel to vědět.

Kurňa a je lépe!!! Můžeme si říkat co chceme, cestovat kam chceme, studovat co chceme pokud na to máme ... koupit si co chceme, pokud na to máme, nikdo nám nediktuje, co nesmíme vidět nebo číst. Neplatí to úplně ve všem, ale oproti reálnému socialismu jsme v ráji.

S politikou jsem začal koketovat až těsně před rozvodem. Chtěl jsem jí poznat, vědět, jak to funguje. Stal jsem se členem malé parlamentní strany ... a udělalo se mi z ní zle.

Po posledních parlamentních volbách jsme si s klukama (moji synci) řekli, že když se blíží komunálky, podíváme se zblízka. Vstoupili jsme do strany, která nám byla nejbližší programem. Dostali jsme se do centra dění, ... na kandidátku také ... a zase se mi udělalo zle. Na schůzích místní organizace se řešilo, jak se s kým spaktovat a jak dělat kompromisy. Když jsem upozornil na ty body volebního programu, kterým jsem fakt rozuměl, že jsou diletantsky zpracované, byl jsem vyzván ke zpracování rozboru a návrhu. Makal jsem na tom jak vůl ... a výsledek?

Na příští schůzi měl náš předseda už jistou dohodu o koalici s jinými stranami a tak moc věřil tomu, že bude zvolen, že ho můj rozbor nezajímal. Nezajímaly ho ani názory ostatních členů strany na ostatní věci. Prostě už se "tam" viděl.

Moc mě potěšilo, že z celé trojkoalice se na radnici nedostal ani jeden z nich. Takovou politiku dělat neumím a nechci umět. Vrátil jsem se k tomu, co dělat umím (snad) a co chci umět co nejlépe. Na to se soustředím a to je moje parketa. Bez politiků se neobejdu, ale nemusím být jedním z nich.

Hawk!!!