Posledních pár dnů trávím v posteli se svou chorobou, s léky - a knihami. Občas nesměle vylezu a pozdravím se s počítačem. S rodinnými příslušníky se nějak potkávám, ale PC je obvykle obsazen. Teď mám vzácnou příležitost podělit se s něčím.

Po několika dnech strávených v posteli ve společnosti prášků, čajů s citrónem a knížky jsem zpátky. Přemýšlel jsem mimo jiné o tom, jestli mám či nemám ukázat fotky, které jsem dostal mailem.

Někdy o loňských vánočních svátcích se bývalý mojí bývalé vrátil z práce a našel dům prázdný. Zlobil se, už zase.

Nebylo to poprvé, co ho přívítal podobný obraz

Byl to jeden z důvodů, proč jsem od bývalky kdysi odešel

V tomto žije moje dcera. To je obývák, obvykle výstavní síň každé domácnosti.

Jako člověk chodí k jednomu lékaři, tak už léta chodím k jednomu advokátovi. Po nahlédnutí do spisu jsem se objednal a zašel za ním.On si připomněl můj spis a mojí rodinu. Přinesl jsem mu protinávrh matky Štěpánky, vyjádření sociálek a "svědectví", podle kterého jsem fakt zavrženíhodný. Kupodivu když jsem mu to četl a líčil, víc mě trápilo obvinění, že matce bráním ve styku se syny, než obvinění ze sexuálního obtěžování svěřenkyně mých rodičů. Ale můj advokát se mě zeptal:
"Udělal jste to?"
"Co?"
"To osahávání. Je to pravda?"
"No není."
"No tak vidíte. Trvejte si na svém. Vy jste matce ve styku nikdy nebránil, ona lže. Ať ona dokáže, že jste jí bránil. Ona tvrdí, že partnery střídá kvůli vám, vy trvejte na tom, že to není pravda, a ať to ona dokáže. Vy máte výbornou pověst, ona ne. A na to máte důkazy napsané a podepsané sociálkami. A kdyby někdo chtěl u soudu tvrdit, že jste se před jedenácti lety dopustil trestného činu, ptejte se, proč to neohlásili dříve, třeba proč na to matka neupozornila, když chtěla Přemka do péče, tuším před třemi lety. A vůbec, nepodepsaný kus papíru zpochybněte, zpochybněte jeho důvěryhodnost. Mohli bychom tady napsat štos svědectví proti matce a určitě bychom se tak od pravdy neodchýlili, jako ona. Popravdě, matce teče do bot a kalí vodu. Trvejte na tom, aby to dodělal soud v Lípě. Vlastně i tím, že se přestěhovala do Děčína, se jenom snaží oddálit verdikt soudu. Ačkoliv ..."

A následoval výklad zákonů, které řeší přenesení místní příslušnosti. A jak mě uklidnil, tak mě vyděsil.

No nic. Uzavřel to tím, že si nejspíš soud vyžádá znalecký posudek psychologa na Štěpánku a mám trvat na tom, aby byl prováděn bez přítomnosti rodičů. A mám trvat na tom, aby byl. Můj pocit - soud to měl udělat už dávno.

Večer mi přišel mail od Newold a donutil mě zamyslet se z jiného úhlu pohledu. Díky, Newold, všechny tvoje písmenka byly důležitý.

Padal déšť se sněhem, psí počasí. Nakládali jsme nákup do auta a manželka si všimla paní, která vláčela evidentně postižené děcko a batoh s nákupem k autobusu.

"Taťko, nechceš jí odvézt?" řekla manželka, když jsem se chystal rovnat nákup do auta.

Nebyl jsem proti, a tak se jí šla (vlastně jela, na vozíku) manželka nabídnout. Paní nabídku přijala s povděkem. Moje rodinka zůstala v obchoďáku a já odvezl paní s děckem domů. Během cesty mi ta paní řekla, že maluje portréty. Slovo dalo slovo a zakrátko jsem jí navštívil se Štěpánkou, aby jí krásně vymalovala. Má dcerku. Ta holčina je skoro slepá, nejspíš vidí jen stíny. Zpočátku jsem jí nerozuměl ani slovo a bylo jasné, že nechodí, sama se nenají a ani si nedojde na záchod, sama se prostě nijak neobslouží. Kdyby byla zdravá, dováděla by s Eliškou a Štěpánkou, věkem by k nim pasovala. Pocuchám newold - sliší, ale nevydí

Po nějakém čase jsme se opět potkali a ta paní zatoužila nás navštívit. Manželka také maluje ... a tak přijela i s dcerou. Vlastně nepřijela, přivezl jsem jí. Něco měla, a tak jsem jí na parkovišti vysadil a nesl jsem domů jen Kristýnku a tašku s náhradním oblečením a jídlem. Bramborové knedlíky, mák a kompot. 

A tak se stalo, že v pondělí odpoledne k nám jezdí Kristýnka. Vždycky chce knedlík s mákem a kompot, má ráda zvukové hračky a my poznáváme úplně jiný rozměr postižení, než jaký máme doma. Uf, to jsou věci...

Zataženo, pošmourno, nemohl jsem s dětmi ven. www.youtube.com/v/HRHVxkUhou0 Ani s Páťou na kolo. Občas sprchlo. K obědu jsem vytvořil svíčkovou, ale horší jsem snad nikdy nespáchal. Renča nenapsala. Pavel (číslo 8) psal, že v Lípě je nádherně. Honza (číslo 1) se už týden neozval, má zánět kloubů a já nevím, jestli šel na operaci nebo co je vlastně s ním. Přemek s Ondrou jeli pryč a Béďa taky. Jenda se nemůže dostat na web školy. Manželku bolí záda a kyčle.

Deprese

A tak si pročítám http://newold.blbne.cz/ a hned je mi líp. Její psaní o Pátkovi mi připomíná ty sladké doby, kdy jsme s Markétou začínali. Měli jsme to oba jinak, ale ty niterné prožitky, hmmm, ... to v člověku zůstává. Není to deset let, jen devět. A nežijeme odděleně, sestěhovali jsme se. Tehdy jsme měli 4 děti v bytě 2+1, dneska jich máme 6 v 3+1. Občas 7, když přijede Štěpánka.

Tehdy, na začátku, jsme si kradli intimní chvíle všelijak. Děcka byly malý a nebylo možný před nima zdrhnout jinak, než je uspat, ... počkat, až usnou. Dneska je to jiný. Dva kluci jsou už dospělý a zastanou kus práce a ohlídají menší děcka. Včera jsme s manželkou zmizeli "na rande" (děláme to tak jednou až dvakrát do měsíce) a bylo nám fajn. Tentokrát jsme byli v kině a trochu courali Ostravou. Nedávno (někdy v srpnu) jsme obcházeli Stříbrné jezero, sledovali hladinu, rybáře, ryby, ... (odskočili do mlází jako zamlada... ). Začátkem prázdnin jsme zašli na večeři do fajn hospůdky a popili, ... a poplkali ... vždycky na rande poplkáme. Taky kdy jindy si máme pokecat, aniž by nás rušily výpady dětí všeho věku s jejich důležitými otázkami. Vždycky něco vyřešíme, vždycky si vyříkáme něco, na co v tom každodenním frmolu fakt není prostor, a hlavně - odfrkneme si a užijeme si jeden druhého. Bez překážek. Bez rušení. A když dlouho nikam nejdeme, starší děcka nás upozorňují, že bychom si měli někam vyrazit.

Nechodíme na diskotéky, nechodíme chlastat, i když občas popijeme.

Nejsou to ty žhavé chvilky, jako tehdy na začátku, ale těším se na to stejně jako tenkrát.

A vůbec. Když ráno vstane, je krásnější než včera. Když se probere u ranní kávy, vyloudí úsměv a dá mi pusu, popřeje dobré ráno, pak vím, že den bude fajn.

Když jsem byl na soudu kvůli alimentům nejstaršího syna, zastavil jsem se na opatrovnickém oddělení a nahlédl do spisu Štěpánky.

Četl jsem vyjádření mojí sociálky - dost dobrý. Doporučila svěření Štěpánky do mojí péče a hezky to zdůvodnila. Neopomněla situaci dva roky starou, kdy matka zmizela na pár měsíců na Slovensko a já jí neměl jak vrátit dceru. Matka na mě přesto podala stížnost u soudu a soudkyně mi poslala výhružný dopis (pokuta 50 000 korun a tak). Štěpánku jsem tehdy dal do školky (byla těsně před školou), obvodní lékařka mi ochotně poslala její kartu, a moje "socka" hezky napsala, že tehdy matka nebyla k zastižení na území republiky. Dále napsala, že máme prostorný, účelně zařízený byt připravený pro přijetí Štěpánky atd a že změnu výchovného prostředí doporučuje. Chodí k nám, zná nás, ví, jak to u nás vypadá. Zdůraznila, že jsme pěstounská rodina, čili pod stálým dozorem sociálky a těšíme se výborné pověsti v sousedství i ve školách našich dětí.

Sociálka z Lípy napsala, že v domácnosti matky není udržován pořádek ani čistota (Renčo promiň vyšinutí z větné stavby, tak to tam stojí ), zdi jsou vlhké, je na nich plíseň. Malou zastihla v přítomnosti 70ti leté babičky (matky matky), která se v přítomnosti Štěpánky "o otci vyjadřovala negativně" a ta řekla, že malou hlídá odpoledne, dokud matka nepřijede z práce a na víkendy si jí bere k sobě. Ve škole prý s malou nejsou problémy. Na závěr napsala, že neshledala důvody ke změně výchovného prostředí. To mi přijde zvláštní.

Matka v protinávrhu napsala, že celé naše manželství stálo za houby. Já byl příživník, proutník, ona byla svatá. Děti, které mám v péči, mi nechala pod nátlakem. Štěpánka se v poslední době rapidně zhoršila ve škole. Já jí bráním všemožně ve styku se syny, které mám v péči a mluvím o ní zle, když tvrdím, že střídá partnery pro svoje potěšení. Partnery střídá hlavně kvůli tomu, že se do nich navážím a oni nevydrží můj nátlak. Musí za mě platit dluhy z manželství a to, že mám postiženého kluka v pěstounské péči a invalidní manželku, to všechno dělám pro peníze. Nepracuju a žiju na úkor daňových poplatníků, čímž dávám špatný příklad dětem. A tak Štěpánku chci do péče jen kvůli tomu, abych na ní bral alimenty, ale pozor!!! "Jsou tu jisté závažné okolnosti ..." a následuje odkaz na svědectví mého otce. Nepodepsané. (Za zmínku stojí, že jsem jí nechal dům a z bytu si odvezl jen polovinu oblečení dětí kvůli tomu, že když si je vezme na návštěvu, aby se měly do čeho obléct. Než si je opravdu vzala, oblečení jim bylo malé - a nechala si to nejlepší, co děcka měly.)

A v něm se praví, že jsem úchyl, který osahával holku, kterou on má v pěstounské péči. Holčina má 24 roků, pěstounská péče končí dosažením zletilosti. Manželství mých rodičů bylo vždy příkladné, ... bez ohledu na to, že když jsem byl na vojně, tatík bydlel jinde s jinou ženou a v našem domečku bydlel jiný pán. Následuje líčení toho, jak moc jsem úchylný ve vztahu k dětem i postiženým, zvláště ke své matce. No fuj, jsem zavrženíhodný. Nechybí obsáhlé pojednání o tom, jak se můj tatík vždycky dokázal postarat o rodinu a vždy svědomitě pracoval a vydělával dostatek peněz, aniž by se zmínil o období, kdy se mu nedařilo a já pravidelně přispíval tisícovkou do jejich rodinného rozpočtu v době, kdy chleba nestál ani deset korun. Tehdy odměna pěstouna činila 300 korun měsíčně. Není tam ani zmínka o tom, kolik má exekucí a proč nemá pevnou lilnku.

Nedalo mi to. Znovu jsem zapátral ve spisu. Asi 10 měsíců po našem rozchodu matka do protokolu, u kterého jsem nebyl a nemohl ho nijak ovlivnit, uvedla, že naše "manželství dle jejího názoru bylo spokojené po celou dobu" a sama navrhla, aby Přemek a Béďa byli svěřeni do mojí péče. Za dalších několik měsíců sama souhlasila se zrušením společné pěstounské péče ohledně Ondry a svobodně a bez nátlaku souhlasila se svěřením Ondry do mé výhradní pěstounské péče.

Bude soud zkoumat závažná obvinění proti mě? Vezme soud v úvahu, že můj nejstarší syn se mnou skoro 4 roky nemluvil kvůli tomu, jak o mě jeho matka mluvila? Zváží soud, že přes závažná obvinění matky, o kterých jsem se dozvěděl až ze spisu, se ke mě d ´Artagnan na prahu své dospělosti přestěhoval? Vezme soud v úvahu, že pokud zůstane Štěpánka v péči matky, hrozí zcela reálně, že se bude snažit izolovat ji ode mě i od jejích  sourozenců?

Před lety mi moje žena svěřila tajné přání. Chtěla by zkusit obarvit si vlasy na černo. Moje krásná jemná blondýnka chtěla zčernat! Bouřil jsem se už jen při té představě.

Druhý den jsem vstal a musel jsem na to myslet. Do hlavy se mi vkradl výrok mého letitého známého: "Ženská neví co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane." Několik dalších dnů jsem o tom přemýšlel. Říkal jsem si - moje žena ví, co chce. Jsou to její vlasy. Ale moje žena!

Nemluvili jsme o tom, ale já na to intenzivně myslel. Pak přišel den, kdy jsem se po cestě z práce dostal do dopravní zácpy, a tehdy jsem to domyslel. Byl pátek. Večer jsem se sebral a šel nakoupit. Při té příležitosti jsem koupil černý barvící šampón na vlasy (psali, že po třiceti umytí je barva pryč), ale po cestě z obchodu jsem znejistěl. Abych si dodal kuráž, stavil jsem se v hospůdce a urazil tři pivka. Když jsem dorazil domů, řekl jsem ženě - teď nebo nikdy. Jak ta byla povolná! Děti už spaly.

Pak jsme to zapili gambáčkem.

Tehdy jsme měli malý byt, spali jsme s manželkou v obýváku na gauči. Ráno, když děcka přišly ze svého pokojíčku, manželka ještě spala a zpod deky koukala jen hlava. A černé vlasy. To bylo slziček, že mám jinou ženskou, že jsem jako Žandovská, jejich matka ... a to bylo radosti, když se ukázalo, že nic není jinak, kromě barvy vlasů.

Tehdy jsme neměli digitální foťák, takže jsem v pc nenašel fotku manželky s černými vlasy, ale třeba to časem napravím :-)

Šli jsme parným létem na procházku městem s dětmi. Štěpánka byla veselá a rozpustilá. Dali jsme si zmrzlinu do kornoutků, jaké je po městě plno. Bylo dobře, bylo veselo. Když jsme přecházeli silnici, Štěpánce upadla zmrzlina z kornoutku na zem. Držel jsem jí za ruku, nevšiml jsem si toho. Najednou jsem cítil, jak jí vibruje ručička, tak jsem se na ní podíval. Třásla se úplně celá. Z očí jí tryskaly krokodýlí slzy, dívala se na mě upřeně, těmi dvěmi uplakanými studánkami. Já se jí díval do očí, pak mi pohled sklouzl na prázdný kornout a hned zpátky do jejích očí.

"Štěpánko ..." chtěl jsem říct něco normálního, ale skočila mi do řeči naléhavě, doslova vřískala:

"Ale já to neudělala schválně!"  a pláč. Naléhavý, usedavý pláč, celá se třásla.

Vzal jsem její hlavičku do dlaní, utíral jí slzičky a vysvětloval jí, že to přece nikdo neudělá schválně, aby hodil zmrzlinu na zem. Manželka k ní také přišla, oba jsme jí hladili a konejšili, dokud se nepřestala třást.

"...ale ... ale babka mě za to zmlátila, když se mi to stalo. A prej mi jí už nikdy nekoupí ..." vzlykala.

No nic, otočili jsme se, šli koupit novou zmrzlinu. Ta už Štěpánce nespadla. Ale tahle vzpomínka (a jí podobné) mě někdy v noci probouzejí ze sna. To jsou moje noční můry. Tehdy jsem si netroufl zeptat se Pánky, jestli jí zmrzlinu někdy koupí její matka. Vím totiž, že ta s ní moc času netráví.