Šli jsme parným létem na procházku městem s dětmi. Štěpánka byla veselá a rozpustilá. Dali jsme si zmrzlinu do kornoutků, jaké je po městě plno. Bylo dobře, bylo veselo. Když jsme přecházeli silnici, Štěpánce upadla zmrzlina z kornoutku na zem. Držel jsem jí za ruku, nevšiml jsem si toho. Najednou jsem cítil, jak jí vibruje ručička, tak jsem se na ní podíval. Třásla se úplně celá. Z očí jí tryskaly krokodýlí slzy, dívala se na mě upřeně, těmi dvěmi uplakanými studánkami. Já se jí díval do očí, pak mi pohled sklouzl na prázdný kornout a hned zpátky do jejích očí.

"Štěpánko ..." chtěl jsem říct něco normálního, ale skočila mi do řeči naléhavě, doslova vřískala:

"Ale já to neudělala schválně!"  a pláč. Naléhavý, usedavý pláč, celá se třásla.

Vzal jsem její hlavičku do dlaní, utíral jí slzičky a vysvětloval jí, že to přece nikdo neudělá schválně, aby hodil zmrzlinu na zem. Manželka k ní také přišla, oba jsme jí hladili a konejšili, dokud se nepřestala třást.

"...ale ... ale babka mě za to zmlátila, když se mi to stalo. A prej mi jí už nikdy nekoupí ..." vzlykala.

No nic, otočili jsme se, šli koupit novou zmrzlinu. Ta už Štěpánce nespadla. Ale tahle vzpomínka (a jí podobné) mě někdy v noci probouzejí ze sna. To jsou moje noční můry. Tehdy jsem si netroufl zeptat se Pánky, jestli jí zmrzlinu někdy koupí její matka. Vím totiž, že ta s ní moc času netráví.

Před rokem jsme si konečně koupili autíčko našich snů. Dostatečně prostorné, pohodlné, ne příliš vrakovité. Vejde se do ní manželky elektrický vozík, zavazadla, nákupy, ... Má ale jednu vadu. Je celé bílé. Inu kdybychom chtěli nějakou zajímavou barvu, museli bychom slevit z kvality, a to se nám fakt nechtělo. Auto celé bílé je nudné, fádní.

Jednou jsme si takhle s manželkou začali povídat o tom, co bychom dělali, kdybychom měli peníze nazbyt, ale vyloženě nazbyt. Pak se k hovoru přimísily děti. Nepochopily, nevěděly, že jen tak fantazírujeme. Manželka povídá:
"Víš co? Necháme na auto nastříkat fotky našich dětí. To by bylo fakt hezký."

Přemek se ušklíbl, pootočil hlavu na stranu, podíval se kamsi dolů a důrazně pronesl:
"Víte co? Až budeme dospělý, dělejte si co chcete!"

Přemek měl tehdy 14 roků. Hned potom, co jsem sebral bradu z podlahy, jsem se fakt od srdce dlouze smál. Pak jsem si uvědomil, že jeho bezprostřední reakce, jeho výrok, to by mělo vstoupit do učebnic a příruček pro rodiče dospívajících dětí. Jsem moc rád, že moje děti jsou tak bezprostřední a upřímné. Nebojí se vyjádřit svoje názory ani před rodiči. Někdy nejsou zrovna taktní, ale to je na tom tak zábavné ...

Situace: Jedeme autem, já řídím. Vezeme Štěpánku k nám, cesta je dlouhá. Jedou s námi i kluci, moji synové. Pro menší děti to musí být občas příšerná nuda. Najednou ticho prolomila Štěpánka:
"Tatínku, když je pán Bůh, je taky paní Bucha?"

Nikdo se nemohl ubránit smíchu. Štěpánka je bystrá dívka, tak hned pochopila, kde udělala chybu, tak se opravila:
"Ale nééé, já chtěla říct paní Bůchová ..."

Od Pavla jsem se dozvídal fakt zajímavé příběhy. Třeba kterak na noční odešel a pak se dozvěděl, že u nich přespal jakýsi kámoš. Nebo kterak se má bývalá vrátila z hospůdky kolem půlnoci, ačkoliv v deset zavřeli a cesta trvá sotva 10 minut. Ale teď vážně, kdo je číslo 9? Je to ten pán, za kterým jezdí do Děčína, a se kterým spí na jednom gauči i s malou Pánkou, nebo je to ten s tím fárem, který u ní nocuje?

Mám v tom pěkný zmatek. A sousedky vypráví, a Pánka vypráví, ale kdo to řekne té soudkyni, když při soudním stání to bude jen mé slovo proti jejímu?

Nedávno jsem bývalce volal. Chtěl jsem vědět, proč se dcerce nemůžu dovolat na mobil a kdy s ní budu moct prohodit pár slov. Tak mobil prý má v Děčíně, stejně jako vysvědčení, které jsem ještě neviděl. Ale neví, kdy tam pojede, jsou doma. Když jsem mluvil se Štěpánkou, říkala mi, že jsou doma na zahradě a ona vyndavá kamínky z pneumatik u auta. Pak jsem obdržel zprávu: "Nevíš kde je Štěpánka? Jel jsem kolem a nejsou doma, auto tam nestojí."

Náhle se po jejím boku začal objevovat vysoký, urostlý chlap, pan výpravčí z hlavního nádraží. Řekl jsem si - ten chlap vypadá rozumně, má minimálně maturitu, je úspěšný v práci, vydělává pěkný peníze. To by mohlo klapnout. Během jeho působení ale Jenda odešel od matky a přestěhoval se k nám. Jednou jsem se s Pavlem ošklivě pohádal a naše hádka neměla vítěze. Pak jsme si vyměnili pár mírně kořeněných zpráv přes facebook, ... a pak se Pavel odmlčel, asi na půl roku.

Během té doby jsme se s mou bývalou párkrát potkali na soudu. Ani jednou nepřiznala, že s Pavlem žije a že jeho výplata je součástí jejich rodinného rozpočtu. Ani jednou nepřiznala, že s ním má nějaký poměr. Vždycky ho vydávala jen za kamaráda, který jí dělá dřevo.

Pavel zmizel. Už jsem nedoufal, že ho někdy uvidím, ale náhle mi od něj přišla zpráva, někdy letos začátkem léta. Začali jsme si chatovat na facebooku ... a já se začal dozvídat věci tak šílené, že ani nevím, jak je popsat. A tak si je zatím nechám pro sebe, i když vím, že už v září budu muset být připraven o nich mluvit před soudem.

Toto je kapitolka, kterou jsem měl dlouho v mlze. Bývalka se totiž z rozsudku dozvěděla, že časté střídání partnerů se soudu příliš nelíbí, a tak začala svoje vztahy pečlivě tajit. Když se k nám Jenda přestěhoval, dozvěděl jsem se, že po odchodu Pepy to nějaký čas znovu táhla s Jéňou, ale taky měla někoho v Děčíně. Toho ale nepředstavila ani dětem. Jéňa, číslo 4, se k ní tedy zhruba po roce vrátil, ale prý už tam nebydlel, jen občas přespával. Pamatuju si, že mi občas předával Štěpánku, ale měl jsem pocit, že se přede mnou stydí.

A pak přišla osmička.

Náhle Jéňa zmizel a objevil se Pepa.Trochu vyšší, hubený, na krátko střižený. Úřednické brýle a jemné ruce napovídaly, že se živí intelektuálně. Byl úředníkem ve VZP. Vypadal velmi slušně, a mě ho přišlo děsně líto. Hned jsem psal na soud návrh na změnu výchovy, chtěl jsem Pánku k sobě. Už jsem měl dost toho střídání chlapů. Pepa se mi snažil domluvit, abych na "Olinku" tolik netlačil. Řekl jsem mu, že pro mě je jen číslo pět a jestli bude s mou bývalou ještě za rok, určitě se s ním budu bavit, ale zatím není v mých očích člověkem, který by byl v pozici nějakého partnera k jednání.

A rok se s rokem sešel a Pepa byl pryč. Soud jsem prohrál, stejně tak i odvolací. Soud sice konstatoval, že časté střídání partnerů by mohlo být v budoucnu důvodem ke změně výchovného prostředí, ale Štěpánka je dosud tak malá, že z toho ještě nemá rozum, a tak jí toto nevhodné chování matky neovlivňuje negativně.

Později jsem si s Pepou vyměnil pár mailů, párkrát jsme si volali, ale o tom někdy příště.

Vrátila se do svého domku a hned si nastěhovala chlapa. Byl to ten chlapík z konce ulice, zedník. Ne příliš vysoký, mírně zavalitý, blonďák. Byl to první chlap, který se na mě díval s respektem. A byl první, o kom jsem si myslel, že by pro ní a moje děti mohl být ten pravý. Moc nemluvil, ale když mi předával dceru, choval se pokorně a neměl jsem s ním žádný problém.

Napsala na něj svůj dům. Bála se toho, že jí doženou exekuce.

O Jéňovi toho moc nevím. Byl mi sympatický a Pánka o něm mluvila hezky. Akorát nevydržel moc dlouho a já už začal mít vážné obavy o svoje děti, které zůstaly u bývalky.

Neznám historii přechodu od Milana k Františkovi. Dost mě překvapilo, že Frantík byl tak o 30 roků starší než ti předchozí dva. Otec 7 dětí se třemi ženami, vesničan odkudsi z Heřmanic. Jeho dům - stará roztrhaná ratejna. V Heřmanicích měla moje teta obchod s potravinami. Františka jsem viděl snad jen jednou. Díval se na mě tím typicky venkovským pivním pohledem, který naznačoval, že kromě něj jsou všichni nuly. A on je ten, kdo zná a ví.

Plánovali svatbu, ale brzo je to přešlo. V Heřmanicích není hospoda, a tak chlapi popíjeli svoje pivko u krámu mojí tety. A moje tetička, zlatá ženská, mi vyprávěla, jak se vesnice stará o mojí Pánku, protože bezprizorně pobíhá po vesnici.

Jednou jsem zašel do pokoje, kde žil můj syn Jenda se synem Františka. Zvedl se mi žaludek. Kluci spali na hóóódně starých gaučích, začernalých propocením. Skříně byly někde z počátkuk století, ale prázdné. Oblečení bylo na hromádkách chaoticky rozmístěných po celém pokoji. Na podlahu se daly sázet brambory. A mě začalo docházet, že v tomhle ty svoje děti nemůžu nechat.

Ale vztah mojí bývalky s Františkem neměl dlouhého trvání. Až po mnoha letech jsem se dozvěděl, že František se vůbec nejmenuje František, ačkoliv ho tak uvedla moje bývalá v soudním spisu.

V ulici, kde jsme bydleli, byly po obou stranách zajímavé sousedky. Říkal jsem jim "pravá" a "levá". Pravá měla šedivé vlasy, syna a snachu. Taky měla cirkulárku, než mi jí dala :-) Levá měla tmavé vlasy, silné brýle a manžela po mrtvici, na vozíku. Měla také syna. Jmenoval se Milan. Milan byl na jedno oko slepý a druhým okem toho moc neviděl. Byl mladý, pěkně rostlý, fakt pěkná figura. Rozumu moc nepobral, ale asi se mojí bývalé zalíbil, zvláště poté, co vyšlo najevo, že je panic.

No nic. Honza, číslo 1, bydlel v Liberci a měl tam svoje povinnosti. Nemohl s mou bývalou být pořád. A tak se to stalo. Jednoho krásného dne Honza přijel a zjistil, že v ložnici už není jediný. Nějak to neunesl a s mou bývalou se rozešel. Nadešla krátká éra Milana. Levá sousedka mě prosila, ať jim to rozmluvím, ať se do toho nějak vmísím, Milan se mě bál a vyhýbal se mi. Počíhal jsem si na něj, vysvětlil mu, že nejsem jeho nepřítel, že je to jeho věc a bylo by zlé kvůli jakékoliv ženě zahazovat naše přátelství ... a jeho matce jsem řekl, že moje bývalá je dospělá a svéprávná žena.

Štěpánka byla ještě maličká. Doufal jsem, že se její matka snad brzo vybouří a najde si někoho, s kým bude šťastná. A věděl jsem, že ani Milan to nebude. Asi po třech měsících nadešel šokový obrat, přišel pán číslo 3

Kdysi jsem si vzal domů dva kluky z Jedličkova ústavu. Ředitelka je tehdy chtěla odsunout na druhý konec republiky, protože už byli dospělí a byli ... no řekněme problémoví. Pro ně by to znamenalo zpřetrhání všech vztahů, kontaktů, ... šílený. Vyklidil jsem jim půdní podkroví. Holé cihly jsem omítnul, natáhl elektřinu, zateplil střechu, sehnal postele a nějaký nábytek. Kluci si na vybudování mládeneckého pokojíčku přispěli.

A tak u nás žili, to jsem byl ještě s bývalkou. Kluci chodili do školy a ze svých invalidních důchodů přispívali na domácnost. Honza je silná osobnost a bezva kluk. Chybí mu dlaně a jedna noha. Mě kluci říkali "tatínku" nebo "taťko" a mojí tehdejší manželce říkali "mamko". Po nějakém časeodešli do vlastních bytů a žili si svoje životy. Dál jsme se ale stýkali a bylo to super.

Jednou, to už bylo jasné, že naše manželství je v troskách a jdeme od sebe, odjela moje žena do Liberce. Jaké bylo moje překvapení, když mi řekla, že byla u Honzy a že se s ním vyspala. Hned jsem mu volal, jestli je to pravda, a on mi řekl, že se to prostě stalo a že se s tím musím smířit. On ji miluje a chce s ní žít ...

Šok

A tak jsem sbalil děti, o kterých jsme byli dohodnuti, že budou žít se mnou, a odjel pryč na týden, zrovna začínaly jarní prázdniny. Odjeli jsme k té, která má mimořádný vztah k dětem a měla (a dosud doufám má) krásný vztah se mnou. Sotva jsme vytáhli paty z baráku, přijel Honza a byl tam. Někdy v půlce prázdnin mi volala tehdejší manželka, chtěla, abych se vrátil v neděli a aby vše zajelo do starých kolejí. Chtěla abych přijel až večer, protože Honza odjede odpoledne. V duchu jsem si říkal - tak teď si chce užít a já se tam mám vrátit a poslouchat řeči sousedů a sousedek, znovu snášet její výlety kamsi do neznáma, starat se o celý barák, o děti a o domácnost ...

A tak jsem odešel tak, jak jsme byli už pár měsíců dohodnutí. Vzal jsem si Přemka a Béďu, protože ti byli problémoví, a Ondru, protože o něj by se nedokázala postarat, ba ani nechtěla. U ní zůstal Jenda, protože byl nejstarší a zastal už kus práce, a Štěpánka, protože na ní brala mateřskou.

S Honzou jí vztah vydržel snad necelé tři měsíce. Ne že by jí chtěl Honza opustit, ale stál jí dost peněz a našla si novou známost. A o tom příště

Málokdy jsme vidět venku všichni pohromadě.  Není to tím, že bychom spolu nikam nechodili rádi, ale je nás tolik, že když někam vyrazíme, působíme jako předvoj prvomájového průvodu, jako zájezd, zkrátka je nás příliš mnoho a naše složení není standartní. Když chceme udělat společnou fotku,

Pánka, Šepi, Blaženka, prostě moje malá Štěpánka. V neděli jsem jí vracel její matce poté, co u mě byla měsíc, ale bylo to divné, moc divné.Její matka, moje bývalka, byla tak o deset roků starší, než když jsem si od ní Pánku bral před měsícem. Bez závažných protestů si pro ní přijela z České Lípy až do Opavy a nechtěla po mě ani korunu. Nezeptala se, jestli může vidět kluky (svoje děti)!!! A byla od nich jen pár desítek metrů!

Byla pohublá, zmatená. Nedokázala mi odpovědět na to, jestli si budu moct vzít Pánku ve čtvrtek 2. září na víkend, prý je to moc daleko. Když jsem jí řekl, že to je den, kdy máme soud, jen tupě zírala a po pár vteřinách ze sebe vysoukala "...ajo ... a proč?" No tak jsem připomněl se shovívavostí téměř pečovatelskou, že jde o alimenty. Opět dlouhé mlčení ... "Nojó vlastně ... ale to je fakt daleko ..." Odpověděl jsem jí, že to je za necelé tři týdny. Obrátila svůj pohled ke mě, ale nedívala se na mě, jen přese mě tupě zírala skrze mě někam daleko a řekla, že fakt neví, je to pro ní příliš vzdálená budoucnost.

Pak jsem se dozvěděl, že nepřijela s tím pánem, kterého čekala Štěpánka, ale s někým úplně jiným. Pečlivě přede mnou tají, s kým zrovna chodí, ale Pánka má 8 roků, tak mluví. Pánka čekala Radka Koutnýho z Děčína, někde z Boletic. Ten jí prej slíbil, že jí koupí koně a je moc hodnej. Spí s ní a s mámou na gauči.

Jak se asi Pánka cítila, když mě měsíc přesvědčovala o tom, jak je Radek skvělej a když potom v autě našla úplně jinýho chlapa ... nevím, její mobil je vypnutý.

Kýla je moje kámoška. Ale vlastně to není moje kámoška, seznámil jsem se s ní na svatbě mojí dcery Markéty. Ale Markéta vlastně není moje dcera. Ale Kýla je kámoška mýho synka Honzy, kterej byl svědkem mojí dcery, která vlastně není moje dcera, když se vdávala. Ale Honza vlastně není můj synek, ... ale byl to první milenec mojí bývalky poté, co jsem od ní odešel. Vlastně ještě těsně předtím. A ještě chvíli potom. Jo a vlastně Markéta se nevdávala, ale ženila, brala si Dášu ... :-)

Dlouhá léta jsem po rozchodu s první ženou žil s tím, že Bůh je s námi a zlé pryč. Časem se ale vynořovaly věci, které jsem musel řešit a vysvětlovat, a vysvětlovat ...

Jen málokdo mi asi byl ochoten věřit, jak to v mém prvním manželství chodilo a ne každý je věřit schopen. Bylo to fakt neuvěřitelný, neuvěřitelně ujetý, zvláště v posledních letech.

A tak ti Kýlo děkuju, že jsi to řekla tak upřímně, protože jsi mě nakopla k tomu, abych založil ten "debilní" blog, kde se pokusím vše pravdivě (alespoň ze svého pohledu) popsat. Chci si ale v klidu vytvořit nějakou osnovu, koncepci, ...

A tak v komentářích či mailech uvítám, co koho zajímá, kde bych měl přidat nebo ubrat ... a upozorňuju bývalé milence mojí bývalé manželky (a že jich je mnoho), že jsem ochoten změnit vaše jméno, chránit vaší identitu, ale nebudu vás zapírat!