Rodiče mojí spanilé choti nás pozvali do Národního divadla. Jak milé.

Tchýně volá do divadla: "Máte tam výtah?"

"Samozřejmě!"

Zapomněli se dohodnout. Výtah je od pokladen až do nevím jakého patra, ale končil asi 5 poschodí pod našimi vstupenkami. K pokladnám výtah nejede, prostě tam není.

Situace: Jedeme auty k divadlu. Manželka říká - nech mě tady, ségry s mámou si se mnou poraděj (manželku nechám na vozíku na pospas těm dámám doufaje, že vědí, jak ovládat invalidní vozík s pasažérkou).

Jedu s tchánem zaparkovat auta ... kriplznačky v centru Prahy nic neznamenají. Asi po půlhodině dorazíme do divadla - manželce nad hlavou vidím ty hvězdičky, co byly v kreslených večerníčcích. Ptám se - co se stalo?

No nic moc. Prostě tchýně držela invaliďák dole u stupaček, švagrová nahoře u madel a nesli moji manželku do schodů. Nahoře - nechápu - další švagrová přebírala "štafetu". Probrlém vznikl tím, že ta, která předávala, pustila, a ta, která přebírala, ještě nedržela.V důsledku toho moje spanilá choť, toho času oděná dole pouze do sukně, jinak naostro, absolvovala několik salt ze schodů, do kterých byla vynesena.

Není rodič jako rodič, a tak sociální pracovnici v Děčíně není divné, že Štěpánka má už od loňských prázdnin vši. To jsou ty malé hnusné potvůrky, co kladou vajíčka do vlasů a sají krev z dobře prokrvené pokožky hlavy. Prý v Boleticích je to normální. (Boletice - děčínská čtvrť)

Ale ku..a mě to normální nepřipadá!!!

Každý druhý týden musím koupit přípravky na hubení vší a první, co musí Pánka udělat jak přijede, je procedura v koupelně ... Skončí víkend, Pánka se vrací k láskyplné náruči matky, která jí proti vším nedá NIC!!!

V březnu jsem odeslal na soud podrobnou zprávu o příjmech celé naší rodiny a dva týdny nato mi přišla urgence, ať doložím příjmy. A to jsem psal, že hlavním zdrojem mých příjmů je odměna pěstouna ve zvláštních případech, která se vyplácí na základě zákona ... blablabla ... prováděcí vyhláška či co ... blabla ...

Konečně přišlo předvolání k soudu, stání máme 14. července v 10.50 hod. A co nepřišlo s předvoláním? Doložte své příjmy, nechte vyplnit u zaměstnavatele přiložený formulář. Doručte soudu nejpozději do 7. července. Jestli nejsem paroháč, jako že jsem kdysi býval, tak teď jsem z toho jelen. Soudci pošlu odkazy na zákony, kterými se řídí všechny moje příjmy, a on na mě takhle. Jestli on nestudoval práva v Plzni.

S "mojí" sockou jsme podali stížnost na matku. Moje socka to odeslala soudu i socce v Děčíně. A výsledek? Volal jsem matce, ta mi ale jen vyčetla, že s ní nespolupracuju. Když jsem se jí ptal, proč tedy s Pánkou 2 roky nebyla u doktorky, řekla mi, že měla s doktorkou jakousi dohodu. Když jsem jí řekl, že jsem s doktorkou mluvil a vím, že celou ordinaci před časem předala nějaké kolegyni, které bylo divné, že tak malou holku ještě neviděla, položila telefon, přerušila hovor.

V mezičase jsem se jí ptal, proč zapomněla na to, že má taky syny, kterým se po ní fakt moc stýskalo. V tom okamžiku otočila hovor na alimenty.

Tak jsem volal socce v Děčíně. Až ta mi řekla, že na základě mojí stížnosti je Pánka objednaná na psychologické vyšetření a že uložila matce převést její kartu na pediatrii v Děčíně. Řekla mi i jméno psycholožky. Musel jsem si jí najít na netu. Zavolal jsem jí a ona mi řekla, kdy bude Pánku vyšetřovat. To se stalo včera. Kupodivu matka připustila, že jsou tady nějaký problémy, ale vlastně za všechno můžu já. Pánka má psychické problémy hlavně kvůli tomu, že jí unavuje cestování na návštěvy za mnou a sourozenci. Je sice pravda, že problémy se značně vystupňovaly po posledních letních prázdninách, kdy se matka s Pánkou přestěhovaly k jakémusi pánovi do Děčína, ale patrně za to nemůže změna prostředí a devátá či kolikátá změna partnera matky tolik, jako lpění otce a sourozenců na styku s Pánkou.

Psycholožka mi odmítla vydat zprávu o jejím šetření. Pátral jsem tedy v zákonech a zjistil jsem, že jsem zákonným zástupcem dítěte stejně jako matka. V případě sporu mezi rodiči soud ustanoví opatrovníka, to se stalo. Proč tedy psycholožka (ne doktorka, pouze magistra), ačkoliv dostala zadání od opatrovníka, dá zprávu do rukou pouze matce a ostatní vynechá??? A ještě mi do telefonu řekne, že maminka je chudinka a já můžu za všechno zlé, co se mojí dceři děje?

trochu jsem si hrál. D´artagnan tam není, ten bude příště, ... možná :-) Je to vzpomínka na léto, na "chatě" u rodičů manželky

Dneska moje žena napsala článek na web. Někteří jste ho mohli číst u mě na fb, ale dám ho do placu:

Ahoj, narodila jsem se tělesně postižená. Už od mala jsem putovala. Rodiče se mě zřekli. Nedokázali se smířit s tím, co se jim to vlastně narodilo. Mé postižení je hodně viditelné. Nebyla jsem pro ně ukázkové dítě. V deseti letech si mě vzali mladí manželé, kterým nevadil můj zevnějšek. A od té doby mám skvělé rodiče, které bych neměnila. Měla jsem díky nim krásné dětství a spoustu dalších sourozenců.Jako každá žena jsem si přála mít své dítě. Mít ho v bříšku, znát ten krásný pocit, když ve vás roste nový život a porodit. Mé přání se splnilo, dvakrát. Oba porody jsem zvládla běžnou cestou. Otázka zní: nebyla a nejsem sobecká, že já jsem porodila dvě krásné a zdravé děti? Budou mé děti trpět tím, že jejich maminka je postižená? Mám právo tyto nevinné duše vystavovat těmto starostem? Ale co jsem měla dělat? Děti jsem chtěla mít. Chtěla jsem se stát maminkou. Bylo mi jedno, zda bude zdravé či postižené, hlavně že bude. Chtěla jsem jim dát lásku takovou, jakou mi dali druzí rodiče. 

Jednoho dne přišla dcerka domů ze školy se slzami v očích.  Proč pláčeš? Zeptala jsem se. Přitulila se ke mě a začala vyprávět: Jak si dva spolužáci vyprávěli o tom, že nechápou, jak ona může mít takovou mámu. Že by takovou fakt nechtěli. Tato slova mě bodla u srdce. A je to tady.  Pohladila jsem jí po vlasech a zeptala jsem se: Řekla jsi to paní učitelce? Kývla hlavou, že ne. Proč ne? To bys měla, aby jste si ve škole o tom mohli popovídat. Nebo běž za tím spolužákem a zeptej se ho, proč tak mluví. Proč se nezeptá tebe? Přeci můžeš říct, jak to doma chodí. Možná se stydí zeptat se tě, je mu to hloupé. Musíš mu v tom pomoci. A neplakej, to zvládneme, ano? Utřela jsem jí krokodýlí slzy, dala pusu. Dceři se ulevilo. Nedalo mi to ale pokoj, nevěděla jsem, zda má dcera dokáže zajít  za paní učitelkou. Zvedám mobilní telefon a volám paní učitelce. Vysvětluji, co se stalo. Paní učitelka se strašně omlouvala. Řekla jsem jí, že se nemá za co omlouvat, že děti jsou nevinné. Také jsem jí prosila, aby ty kluky za to netrestala. Ale zda by  si mohla najít čas a popovídala si s dětma ve třídě, že takoví lidé na světě jsou. Byla a je velice vstřícná, řekla, že to udělá. Také to udělala. Klučina pak plakal a omlouval se mé dceři. Má dcera se ho zeptala, proč se jí nezeptal. Odpověď zněla - já jsem se styděl. Dcerka přišla ze školy veselá - maminko, ty jsi měla pravdu, spolužák se styděl se mě zeptat. Řekla jsem - no vidíš, pro nikoho to není lehké. A vysvětlili jste si to ve škole? Ano. To jsem ráda. No a bolístka je pryč. A tak na otázku mám odpověď, zda jsem byla sobecká, že jsem dovolila, aby mé děti měly mě za maminku. Ne, nebyla a nejsem. Je mi jasné, že to nebude mít lehké, ale kdo má. Je to o nás, lidech. Ano, potřebuji, aby nás lidé zdraví vnímali stejně jako sami sebe. Potřebujeme vaší pomoc. Říkejte svým dětem, že takoví lidé na světě jsou. Ať pro ně nejsme tabu. Přeci máme právo také žít vedle vás.  Nebo ne?

Fotky manželky mám ve starších článcích, tak dneska nepřikládám.

Troufl jsem si střihnout video o tom, že dáma, která téměř od narození postrádá nohy, ráda řídí auto. Prakticky neřídila od doby, kdy se jí narodila druhá dcera. Střihal jsem to bez zvuku jejího hlasu, aby bylo srozumitelné pro všechny stejně - mluvící anglicky, německy, česky, ... semtam jsem přidal záběry její rodiny

Kdo si hraje nezlobí. A tak jsem si při ranní kávě a cigaretě na balkónu vychutnával východ slunce:

ještě venku svítí pouliční lampy

i hvězdičky byly ještě vidět

už se klube sluníčko

a hádá se s mráčky

začíná je vybarvovat jak omalovánky

ještě trochu žluté ...

pak zase jinak

a už vystrkuje paprsky, jako Jezinky prstíčkem zkoumá střechy

a už vystrkuje čelíčko i s očkama

a už je vidět bradička :-)

Strávil jsem víkend v Německu s dámou, která má všechno, co by holka chtěla mít. Teda skoro všechno. Nemá nohy, ale o tom až jindy. Teď dávám do placu video o tom, jak žije teď ... bez nohou, ale s rodinkou a s manželem

Znovu jsem se vypravil do Němec, tentokrát s jinou ženou než s tou vlastní. Ta jiná nemá nohy, shořely jí, když neměla ještě ani rok. Teď je vdaná, má dvě děti a žije normální život, dá-li se tomu tak říct. Znovu a znovu si uvědomuju, jak je zdraví relativní pojem. no není krásná?

Krátce po návratu z Německa jsem jel do Bratislavy na vernisáž jedné dámy, která pro změnu nemá ruce, ale maluje ... a žije!!!

Pavlína Triščová

A pak jsme se s manželkou zastavili u naší poslední postižené modelky:

Život má mnoho barev, poloh a tvarů. I když leckdy všechno svědčí o tom, že je všechno ... řekněme v odvrácené tváři, ...

a teď by se slušelo říct něco optimistického.

Rozdíl mezi pesimistou a optimistou:

Pesimista říká: Je to tak zlé, že horší to už být nemůže ...

Optimista: Ale může