trochu jsem si hrál. D´artagnan tam není, ten bude příště, ... možná :-) Je to vzpomínka na léto, na "chatě" u rodičů manželky

Dneska moje žena napsala článek na web. Někteří jste ho mohli číst u mě na fb, ale dám ho do placu:

Ahoj, narodila jsem se tělesně postižená. Už od mala jsem putovala. Rodiče se mě zřekli. Nedokázali se smířit s tím, co se jim to vlastně narodilo. Mé postižení je hodně viditelné. Nebyla jsem pro ně ukázkové dítě. V deseti letech si mě vzali mladí manželé, kterým nevadil můj zevnějšek. A od té doby mám skvělé rodiče, které bych neměnila. Měla jsem díky nim krásné dětství a spoustu dalších sourozenců.Jako každá žena jsem si přála mít své dítě. Mít ho v bříšku, znát ten krásný pocit, když ve vás roste nový život a porodit. Mé přání se splnilo, dvakrát. Oba porody jsem zvládla běžnou cestou. Otázka zní: nebyla a nejsem sobecká, že já jsem porodila dvě krásné a zdravé děti? Budou mé děti trpět tím, že jejich maminka je postižená? Mám právo tyto nevinné duše vystavovat těmto starostem? Ale co jsem měla dělat? Děti jsem chtěla mít. Chtěla jsem se stát maminkou. Bylo mi jedno, zda bude zdravé či postižené, hlavně že bude. Chtěla jsem jim dát lásku takovou, jakou mi dali druzí rodiče. 

Jednoho dne přišla dcerka domů ze školy se slzami v očích.  Proč pláčeš? Zeptala jsem se. Přitulila se ke mě a začala vyprávět: Jak si dva spolužáci vyprávěli o tom, že nechápou, jak ona může mít takovou mámu. Že by takovou fakt nechtěli. Tato slova mě bodla u srdce. A je to tady.  Pohladila jsem jí po vlasech a zeptala jsem se: Řekla jsi to paní učitelce? Kývla hlavou, že ne. Proč ne? To bys měla, aby jste si ve škole o tom mohli popovídat. Nebo běž za tím spolužákem a zeptej se ho, proč tak mluví. Proč se nezeptá tebe? Přeci můžeš říct, jak to doma chodí. Možná se stydí zeptat se tě, je mu to hloupé. Musíš mu v tom pomoci. A neplakej, to zvládneme, ano? Utřela jsem jí krokodýlí slzy, dala pusu. Dceři se ulevilo. Nedalo mi to ale pokoj, nevěděla jsem, zda má dcera dokáže zajít  za paní učitelkou. Zvedám mobilní telefon a volám paní učitelce. Vysvětluji, co se stalo. Paní učitelka se strašně omlouvala. Řekla jsem jí, že se nemá za co omlouvat, že děti jsou nevinné. Také jsem jí prosila, aby ty kluky za to netrestala. Ale zda by  si mohla najít čas a popovídala si s dětma ve třídě, že takoví lidé na světě jsou. Byla a je velice vstřícná, řekla, že to udělá. Také to udělala. Klučina pak plakal a omlouval se mé dceři. Má dcera se ho zeptala, proč se jí nezeptal. Odpověď zněla - já jsem se styděl. Dcerka přišla ze školy veselá - maminko, ty jsi měla pravdu, spolužák se styděl se mě zeptat. Řekla jsem - no vidíš, pro nikoho to není lehké. A vysvětlili jste si to ve škole? Ano. To jsem ráda. No a bolístka je pryč. A tak na otázku mám odpověď, zda jsem byla sobecká, že jsem dovolila, aby mé děti měly mě za maminku. Ne, nebyla a nejsem. Je mi jasné, že to nebude mít lehké, ale kdo má. Je to o nás, lidech. Ano, potřebuji, aby nás lidé zdraví vnímali stejně jako sami sebe. Potřebujeme vaší pomoc. Říkejte svým dětem, že takoví lidé na světě jsou. Ať pro ně nejsme tabu. Přeci máme právo také žít vedle vás.  Nebo ne?

Fotky manželky mám ve starších článcích, tak dneska nepřikládám.

Troufl jsem si střihnout video o tom, že dáma, která téměř od narození postrádá nohy, ráda řídí auto. Prakticky neřídila od doby, kdy se jí narodila druhá dcera. Střihal jsem to bez zvuku jejího hlasu, aby bylo srozumitelné pro všechny stejně - mluvící anglicky, německy, česky, ... semtam jsem přidal záběry její rodiny

Kdo si hraje nezlobí. A tak jsem si při ranní kávě a cigaretě na balkónu vychutnával východ slunce:

ještě venku svítí pouliční lampy

i hvězdičky byly ještě vidět

už se klube sluníčko

a hádá se s mráčky

začíná je vybarvovat jak omalovánky

ještě trochu žluté ...

pak zase jinak

a už vystrkuje paprsky, jako Jezinky prstíčkem zkoumá střechy

a už vystrkuje čelíčko i s očkama

a už je vidět bradička :-)

Strávil jsem víkend v Německu s dámou, která má všechno, co by holka chtěla mít. Teda skoro všechno. Nemá nohy, ale o tom až jindy. Teď dávám do placu video o tom, jak žije teď ... bez nohou, ale s rodinkou a s manželem

Znovu jsem se vypravil do Němec, tentokrát s jinou ženou než s tou vlastní. Ta jiná nemá nohy, shořely jí, když neměla ještě ani rok. Teď je vdaná, má dvě děti a žije normální život, dá-li se tomu tak říct. Znovu a znovu si uvědomuju, jak je zdraví relativní pojem. no není krásná?

Krátce po návratu z Německa jsem jel do Bratislavy na vernisáž jedné dámy, která pro změnu nemá ruce, ale maluje ... a žije!!!

Pavlína Triščová

A pak jsme se s manželkou zastavili u naší poslední postižené modelky:

Život má mnoho barev, poloh a tvarů. I když leckdy všechno svědčí o tom, že je všechno ... řekněme v odvrácené tváři, ...

a teď by se slušelo říct něco optimistického.

Rozdíl mezi pesimistou a optimistou:

Pesimista říká: Je to tak zlé, že horší to už být nemůže ...

Optimista: Ale může

Původně jsem chtěl něco vytvořit - koláž, kde by nechyběly lentilky, tenisový míček, něco nově starého atp. Ale události posledních dnů mi sebraly tu správnou inspiraci pro hraní. Všichni se s něčím pereme, zápasíme jak draci.

Citát pod přáním naší veterinární ordinace je cizí mnoha otcům i matkám a našim politikům na všech úrovních zcela uniká. A tak mi přišlo příhodné hodit do placu péefko, na kterém je moje žena s naším pejskem, kterého s klukama dvakrát denně pícháme (myslím inzulín, žádná zoofilie ) a přeju vám všem hodně sil do dalších životních bitev a bojů. Užijte si ve zdraví vánoční svátky, důstojně oslavte Silvestra a ať je ten nastávající rok lepší, než byl ten starý.

PS: S benjamínkem jsme vytvořili misku salátu:

Tato fotka je skoro přesně o rok starší než ta ranní

Demokraticky bylo rozhodnuto, že než přijde Ježíšek, vymaluje se koupelna, kdyby si tam chtěl náhodou Ježíšek něco umýt. Přece jen, je nás na ní hodně a sem tam se nějaká ta plíseň na stropě objeví. A tak jsem pořídil savo ve spreji a když už je ta středa, řekl jsem si, že to udělám dneska.

Beru židli, savo - namířím a stříkám, stříkám, stříkám! Za chvíli nemůžu dýchat. Rychle ven, otevřít okno a HÝÝÝÝ ... Takhle to nepůjde. Jdu hledat roušku, určitě nějakou mám. No mám, ale kde? Až budu hledat vodováhu, najdu jí. No nic. Beru nějaké dětské kraťásky s gumou v pasu a vyrábím roušku domácí. Opět stříkám.

Když mám vystříkáno, nechám působit. Rozmíchám barvu, otevřu budvárek (byl v akci) a začnu malovat. Dvě pauzy na nádech a je bílo. Nádhera.

Savo cítím s každým nádechem. Dostávám barvu stěn v koupelně a trávící soustava zařazuje zpětný chod. Neměl jsem si dávat to pivo, napadlo mě. Rychle k oknu, nááádech - úleva. Nebezpečí zažehnáno. Houby pivo, z toho se člověku špatně nedělá, neměl jsem tolik stříkat, středa - nestředa.

Mysleme pozitivně, blíží se Vánoce . Buďme dobře naladění, radujme se! Lentilka má čím topit a kdyby měla málo, Newold má pro ní nachystáno ve sklepě

Samice od kraba? A od hada? A tak mě dneska napadlo, že jmeniny má dnes samec od Lentilky.

Tak se dneska hezky usmívejte a pěkně upravte, třeba jako můj benjamínek

hezkou středu

aneb Když Míra nepřijde

Kdysi jsem měl telefon: Nazdar, draku, jak žiješ? Nezajdeme na pivko? Ale jde to, a co ty? Dlouho jsme se neviděli.... A po několika málo dnech náš bývalý soused dorazil. Domluvili jsme se tak, že skočíme na pivko, probereme ženský, fotbal, politiku, zdrbneme všechny a všecko a tak, však to znáte.

Nejdřív jsme šli pěkně s celou rodinkou k Antonovi. Poseděli jsme venku, menší dětičky odřely skluzavku, rozhazovaly písek a štěrk, taková idylka. Pak jsme šli spořádaně domů, aby šly dětičky spát se sluníčkem. Skočili jsme pro kofolu, láhev rumu a pár piv, že ten večer nějak hezky dorazíme. Jenže to není točené pivíčko, a tak jsme zanechali doma vše, co jsme koupili, manželku a matku, i mladší děti či sourozence. Vyrazili jsme ve složení já, moji zletilí synci (Béďa a Jenda řečený D´Artagnan) a náš kamarád. Zpočátku šlo vše dobře. Pivo mělo říz, puškinové krásně dokreslovali naše všemi směry se rozebíhající fantastické nápady, ale pak přišla zavíračka.

To se našemu kamarádovi hrubě nelíbilo, a tak jsme ho z restaurace vyvedli, abychom si ušetřili ostudu či dokonce výprask od štamgastů. Na čerstvém vzduchu se uklidnil natolik, že se mu vrátila rozverná až hravá nálada. A tak jsme mu schovali cigára (upustil je a nemohl na zemi najít) a namluvili jsme mu, že si je koupil, ale servírka mu je nedala. Fakt byla sranda. Pak jsme mu je samozřejmě dali.

Po příchodu domů, po náročné cestě, všichni chtěli nějaký osvěžující nápoj. Většinu to osvěžilo, ne však všechny.

Se svými syny jsme se podělili o kofolu, notně si přihnuli z lahve Rozumné Univerzální Meducíny ... a chystali se uložit našeho unaveného kamaráda,

což se nám s vypětím všech sil a po eliminaci jeho agresivních výpadů proti servírce, která mu šlohla cigára, nakonec podařilo. Ale jsa v náladě rozmarné, veselé až rozverné, mým synům se v hlavách zrodil nápad:

Říkal jsem si v duchu - nebuď suchar a MLČ! Proboha, jen MLČ!!! Vzmohl jsem se jen na sotva slyšitelné - kluci, za zdí má soused ložnici, víte že to je prudil ...

Vzpomněl jsem si na svoje léta mládí a vzal foťák - vlastně jsem ho už držel

a sledoval, jak na ksichtu našeho drahého kamaráda houstne vrstva gelu gilette a byl sám zvědav, kam až zajde fantazie mých dětí

Bylo to brutální. Nechci vás unavovat všemi fotkami. Autory stylingu, čili designéry jsou D´Artagnan a Béďa. Prvně jmenovaného někteří znají, druhý je zde:

Ale pro jistotu ještě ten první:

Celou sérii asi dvaceti fotek jsme neměli odvahu kamarádovi ukázat hned, báli jsme se o svoje zdraví. Poslali jsme mu je mailem až asi za týden. Reakce byla úžasná, např. Ne abyste to dali na fb vy hovada, nebo vás zabiju a tomu podobně. Ale nakonec prohlásil, že to bylo fajn a že to musíme brzo zopáknout.

Jojo, už je to rok a půl ...